Počátky historie americké akity se shodují s vývojem plemene akita-inu. V japonštině znamenají slova "inu"
nebo "ken" jednoduše pes. Akita-inu je tedy "pes z oblasti Akita".
První svědectví o psovi typu akity pocházejí z éry Edo v 17. století, ve které určoval japonskou politiku
5. šogun z rodiny Tokugawa. Jmenoval se Tsunagoshi, a protože byl narozen ve znamení psa, vydal zvláštní
zákony o psech. Psi měli tenkrát velkou cenu a mohly si je dovolit držet pouze bohaté rodiny. Akita-inu
platila a ještě dnes platí v Japonsku za symbol zdraví a štěstí. Nemocným posílali příbuzní a jejich přátelé
malé hliněné figurky akity, zvané "Inukariko", s přáním brzkého uzdravení. Podobně byli obdařeni rodiče právě
narozených dětí, kterým tyto figurky měly přinést štěstí.
Psi typu dnešní akity byli považováni za národní bohatství. Barva a druh vodítka se staly stavovským symbolem
a udávaly sociální postavení rodiny. Zranění či dokonce zabití psa bylo považováno za zločin, který se trestal
vězením či dokonce smrtí. Éra Edo se však vyznačovala také velkou politickou nestabilitou a vznikem občanských
válek, které přinášely na ostrovy nejistotu. V oblastech Akita byly objeveny zlaté doly, které přitahovaly
nejrůznější podezřelá individua. Proto si obyvatelé horských vesnic drželi ke své osobní ochraně i k ochraně
svých statků psy, kteří museli být mohutní a odvážní, budící respekt. Druhým typem psa, známého v té době,
byl tzv. "Matagi", středně velký lovecký pes, užívaný k lovu medvědů.
V následující éře zvané Meidži, počínající rokem 1867 a nástupem císaře stejného jména, se v Japonsku rozšířily
psí zápasy a domácí plemena byla křížena s těžkými bojovými plemeny typu německé dogy, svatobernardského psa či
tosy a staré plemeno akita pomalu vymíralo. Rovněž zavlečení vztekliny a zavedení placení daní ze psů vedlo k
masívnímu poklesu chovaných psů. V roce 1910 byly psí zápasy vládou zakázány, aby v následujícím opět ožily a
křížení s těžkými psy pokračovalo. Akita-inu ztrácela svůj původní charakteristický rys, a to špičaté uši a stočený ocas.
Od roku 1910 se však zároveň přátelé starého typu akity snažili o jeho znovuvzkříšení, ale bez větších úspěchů.
Staré plemeno nadále vymíralo, ale někteří chovatelé si již začali uvědomovat rozsah napáchaných škod v chovu
plemene a zahájili úsilí o jeho záchranu. Základem nového chovu pak byl pes typu Matagi, kterého se dr. Watese
podařilo najít ve vzdálených horských oblastech. V roce 1927 byla založena Akita-inu Hozonkai (AKHO), tedy Společnost
pro zachování akity, a v roce 1931 bylo pak japonskou vládou prohlášeno plemeno za národní kulturní dědictví a akity s
vysokými výstavními tituly se staly národním kulturním bohatstvím. V té době byl také zakázán veškerý export, aby se
zachovalo několik málo vhodných chovných jedinců pro rozvoj chovu. Za podpory vlády se chov začal úspěšně rozvíjet, avšak
druhá světová válka zničila téměř vše, co se podařilo s námahou vybudovat. Nehynuli pouze samotní psi, ale díky válečným
zmatkům se také poztrácelo mnoho cenných dokumentů.